Jak je to dál?
8. října 2010 v 14:20 | weronika
Jsme neustále puzeni otázkou: "Jak je to dál?-Ano, teď rozumím,ale jak je to dál?"
A tato otázka, zdánlivě tak dětinská, provází naše další zcela dospělé hnutí, až konečně na ni umíráme. Protože právě jenom ona je dostatečně silná, aby nás byla schopna přenést přes poslední mez. Kdyby nebylo jí, mohlo by se nám docela dobře stát, že bychom zůstali klidně někde na půli cesty. Ale není hned třeba myslet na poslední věci člověka: touto otázkou se docela dobře můžeme dostat do postavení, které je vždy zdrojem mnoha nesrovnatelých nejistot. Může se mi stát, když se tak jednou zas zeptám:"Tak dobrá, ale jak je to dál?"-že budu najednou sedět na vysoké zdi, nohama na druhé straně a můj stín tam padne přede mnou, potom se rozšíří, přeroste mě a smísí se s prostředím, do kterého se dostal, takže už od něho ani nebude k rozpoznání. A nejbližší příští,co zjistím, bude, že tam dál už nic není, a kdybych se po tom byl neptal, byl bych si toto zjištění ušetřil. Ale už se stalo, a proti tomu,co se stalo, už nenadělám docela nic...
(Věra Linhartová, Přestořeč)
Zde hledá